Něco málo o kroužkování ptactva

- proč vůbec kroužkovat?

Odpověď je prostá - kvůli identifikaci. Chováme-li jeden, nebo dva kusy pouze jako domácí mazlíčky, není to nutné (kromě druhů spadajících pod CITES). Pokud ale chceme odchovávat, je řádné označování a vedení evidence o svých odchovech velmi důležité. Na první pohled se to může zdát zbytečné. Brzy bychom ale ztratili o svém chovu přehled. Snadno by se mohlo stát, že budeme zbytečně pářit vzájemně příbuzné jedince a také bychom po čase neměli žádný přehled o jejich stáří. Bez kroužkování se dnes neobejde žádný správný ornitolog, ani zapálený chovatel.

- jsou nějaká rizika?

Přesto, že kroužkování je velmi praktická a užitečná věc, přináší sebou i jistá nebezpečí. Použití kroužků jiných rozměrů než je pro konkrétní druh stanoveno, může jeho nositeli působit značné potíže. Příliš velké kroužky překážejí v pohybu. Hrozí u nich větší riziko zachycení a v horším případě pověšení za kroužek. Další nevýhodou je možnost ztráty, nebo pozdější úmyslné nekalé manipulace s takovýmto kroužkem.
Naopak příliš těsné kroužky mohou způsobit zaškrcení s následným otokem nožky, což může vést až k jejímu odumření a ztrátě. Proto je velmi důležité kroužkovat mladé ve správný čas a správnou velikostí kroužku.
I když tyto požadavky splníme, není ještě vyhráno. Někteří rodiče se totiž snaží "tu divnou věc" z nožek svých potomků sundavat. To často končí jejich zmrzačením, nebo vyhozením mláděte z hnízda. U některých vnímavějších rodičů může zásah do hnízda při kroužkování způsobit tak velký stres, že přestanou krmit (opustí své mladé). Velkou roli zde může sehrát i barva kroužků, proto ji raději volíme nenápadnou.
Kvůli zmíněným rizikům se zvláště u větších a vzácnějších druhů používá k jejich identifikaci čipování. To je ale poněkud náročnější způsob a i ten má své nevýhody (pořízení čtečky, nutnost odchytu, účast veterináře atd...). Protože nemám s tímto druhem označování žádné vlastní zkušenosti, nebudu se zde o něm více rozepisovat.

- jaké druhy kroužků se používají?

Kromě různých svépomocně zhotovených kroužků například odstřižených z různých bužírek, brček, či drátků (nevhodné pro papoušky), se v současné době používá mnoho různých typů označovacích kroužků. Tyto takzvaně "anonymní" označovací kroužky se dají sehnat na každé větší ptačí burze. Existují však i kroužky svazové, či klubové. Tyto registrační kroužky slouží jednak pro účely ornitologické, ale také pro organizované chovatele. Ti si je musí objednávat dlouho dopředu. Měly by podléhat evidenci a podle čísla na nich vyraženého by neměl být problém vystopovat původ jeho nositele (od kterého klubu nebo chovatele pták pochází). Poměrně málo je veřejnosti známa skutečnost, že svazové kroužky mají pro každý rok určenou svou konkrétní barvu (letos r. 2009 drůbež a holubi bílá, exotické ptactvo fialová). Sled těchto barev se opakuje v pravidelných intervalech. Organizovaní chovatelé zejména holubů a drůbeže toto dodržují. Horší situace je u chovatelů okrasného a exotického ptactva. Většina z nich totiž používá "anonymní" kroužky, kde na barvě roku nezáleží. Dostupnou škálu barev používají k odlišení odchovů od různých chovných párů. Docela užitečné je alespoň dodržovat nepsané pravidlo o kroužkování v sudém roce na pravou nohu a v lichém na levou. Snadno se pak pouhým pohledem na dálku bez nutnosti odchytu a čtení kroužku poznají mláďata od rodičů.
Jiným kritériem je rozdělení kroužků na otevřené (dají se nasadit kdykoli i v dospělosti) a uzavřené, které se dají nasadit pouze mláďatům.

Samotné kroužkování by nám však nebylo nic platné, bez vedení řádné evidence. Přesto, že existují různé počítačové programy na vedení chovu, u mne se nejlépe osvědčila metoda tužky a notýsku. O tom ale až zase někdy příště.

- kde se dají kroužky sehnat?

Naprostá většina chovatelů okrasného ptactva si kroužky kupuje při návštěvě nějaké větší burzy. Je ale také možné nechat si je poslat přímo od výrobce na dobírku poštou. Důležité informace ohledně kroužků včetně doporučených velikostí pro jednotlivé druhy naleznete na těchto stránkách: zde nebo zde

O chování chovatelů

(O chování chovatelů - Fauna č. 23/10 - rok 1999)
Napsat článek na téma krádeže papoušků jsem chtěl již zhruba před jeden a půl rokem. V té době mně a několika dalším chovatelům v okolí někdo vykrádal voliéry. U mne byli dokonce dvakrát za sebou. Poprvé si odnesli část chovných párů, po druhé si přišli pro zbylé. Jednalo se zřejmě o „chovatele,“ kteří si vybavovali voliéry. Protože při druhé návštěvě vzali mimo jiné také dvě velké budky, ze kterých odstranili střechy a použili je jako tašky na lup. V nich si odnesli i část vybavení voliér (skleněné misky). O jejich charakteru vypovídá i to, že kradli na jaře na začátku chovné sezóny. Nevadilo jim, že ptáci již hnízdili, takže mi ve vykradených voliérách zbyla někde vajíčka, jinde dokonce i vylíhlá ptáčata. Článek jsem tehdy nenapsal jen proto, že by byl plný hořkosti a vyzněl příliš pesimisticky. K napsání příspěvku mne inspirovala až příhoda z letošní říjnové ptačí burzy v Týništi. Na tuto akci jezdíme autem, vždy ve skupině tří až pěti chovatelů. To proto, abychom se podělili o náklady na cestu (jedeme přes 500 km), popovídali si (8 hodin jízdy lépe uběhne) a hlavně si vzájemně pohlídali přenosky, když si chceme prohlédnout trh. Na zmíněné burze probíhal venku souběžně trh Klubu chovatelů bažantů a okrasné vodní drůbeže. Proto jsem sebou vezl na prodej, mimo papoušků, i tento sortiment. Oddělil jsem se tím pádem od naší skupiny a zůstal venku mimo haly sám. Domluvil jsem se s vedle stojící paní na vzájemné spolupráci při prodeji. Přepustil jsem jí dokonce i část mnou již obsazených klecí s bažanty a kachnami. Přesto se stalo něco, co jsem opravdu nečekal. Ke konci burzy, kdy jsem si odskočil na malou obchůzku, zmizela paní a s ní i má přenoska s odchovy alexandrů malých (šedá, modrá a bílá mutace). Mé pocity si asi dovedete představit, zvláště, když za mnou předtím několikrát byli z výkupu a nabízeli, že papoušky ihned koupí. Pak jsem si vzpomněl na zprávu z burzy v Přerově, kde se údajně ztratila přenoska s eklektusy. Cizí neštěstí člověka vždy uklidní, vždyť jsem mohl dopadnout i hůř. Stejně mi nezbylo nic jiného, než se s tím smířit a vrátit se domů s prázdnou. Tato příhoda však tentokrát měla dobrý konec. Asi po týdnu se mi ozval chovatel, který při pročítání Fauny narazil na můj již dříve vložený inzerát. Podle zde nabízených druhů odhadl, že by se mohlo jednat o majitele zcizené přenosky a proto mne kontaktoval. Vysvětlení je prosté. Zmíněná paní totiž přijela na burzu s manželem a několika známými, stejně jako my. Když odcházeli z burzy, jeden ze spolucestujících omylem odnesl i mou přenosku v domnění, že patří jednomu z nich. Na tento omyl přišli až doma při vykládání věcí z auta. Jsem moc rád, že u nás ještě existují poctiví chovatelé jako je pan Jiří Motyčka z Mladoňovic u Slatiňan. Chci mu touto cestou ještě jednou poděkovat za to, že se ozval a vrátil mi v pořádku přenosku i s papoušky. Takové solidní jednání u nás už bohužel dávno není běžnou a samozřejmou věcí, jak by se mohlo zdát. Pro příklad nemusím chodit daleko. Na Týnišťské burze se mi několikrát podařilo v hale odchytit ulétlého ptáčka. Ze všech stran se pak ozývají hlasy jako: „Nech si ho – je tvůj, když jsi ho chytil“, nebo „dej mi ho – mě by se hodil“. Přiznám se, že jsem byl sám několikrát v pokušení. Pak si ale uvědomím, jak by bylo mě v kůži postiženého chovatele a uprchlíka se vždy snažím vrátit. Vždyť stačí tak málo – pouze zvednout ruku s uprchlíkem do výše, aby se o něj mohl jeho skutečný majitel přihlásit. Vím, že si kolikrát třeba řeknete – vždyť je to jen zebřička. O to ale vůbec nejde, důležitý je přece princip. Je až zarážející kolik „chovatelů“ se ani nepokusí o vrácení a automaticky a bez nejmenšího zaváhání si přisvojí co není jejich. Závěrem bych chtěl ještě varovat před ponecháváním svých přenosek na burzách bez dozoru. Je nepříjemné, když před takovou přenoskou stojí tři zájemci a majitel není ani po půl hodině čekání k nalezení. Příležitost přece dělá zloděje a ne vždy by mohlo vše dopadnou tak dobře, jako v mém případě.

Úřady a ptačí burzy

(aneb nesmyslné vyžadovaných veterinárních potvrzení)


(Úřady a ptačí burzy - Fauna č. 3/20 - rok 2009)
Vážení chovatelé, návštěvníci i organizátoři ptačích trhů,vzhledem k velkému množství Vašich stále se opakujících dotazů a mému vnitřnímu pocitu, že děláme něco špatně, rozhodl jsem se napsat o této problematice několik řádků. Budu se snažit o stručné a objektivní popsání situace u nás. Pro lepší pochopení předesílám, že jsem v roli vykonavatele, nikoli tvůrce těchto pravidel a nařízení (spoluorganizuji ptačí burzu v Plané u Č. Budějovic).
Myšlenka chránit obyvatelstvo před riziky z možného přenosu nákaz je chvályhodná a pochopitelná. Za tímto účelem vznikly státní instituce jako hygienické stanice a veterinární správy. Každý kraj má svou KHS a KVS, které se pak dále člení dle místních potřeb. Pro nás chovatele jsou důležité veterinární správy (dále jen VS), v jejichž pravomocích je řešit problémy podle místa jejich příslušnosti. Krom toho, že se všichni musíme řídit v prvé řadě zákony, mají VS pravomoc podle místních potřeb a aktuální nákazové situace požadovat i něco nad tento rámec. Mohou udělovat vyjímky, popřípadě pozastavit, nebo úplně zakázat konání konkrétní akce.
Chtějí-li chovatelé uspořádat nějaký svod (výstavu, nebo trh), musí krom povolení obecního či městského úřadu (podle místa konání) podat na svou VS „Žádost o určení podmínek ke svodu zvířat“. Předtím ale musí mít již schválený řád ochrany zvířat (dle vyhlášky č. 192/2004 o ochraně zvířat při chovu, veřejném vystoupení nebo svodu). Teprve na základě podmínek určených VS mohou akci zrealizovat. Samozřejmě i my pořadatelé si můžeme určit ještě další, své vlastní doplňující podmínky svodu. Snad jsem popsal mechanismus fungování správně a srozumitelně a na nic podstatného nezapomněl. Přejdu tedy k problému, který nás chovatele docela dost trápí. Tím je nesmyslné vyžadování různých veterinárních potvrzení.
Povinnost, opatřovat si tato potvrzení znovu a znovu na každý trh, kterého se chtějí chovatelé zúčastnit, považuji za zbytečně přísnou a ve své podstatě stejně ne moc účinnou záležitost. Zdaleka ne každý má totiž veterináře hned kousek za humny. Navíc někde vyžadují aby toto potvrzení nebylo starší víc než 3 dny. Jeho smysl chovatelé často ani vůbec nechápou, protože se jedná o potvrzení napsané od stolu, bez jakéhokoli vyšetření!!! Ano čtete dobře, jde pouze o administrativní úkon, jímž se potvrzuje, že v kraji nebyla hlášena žádná nákazová situace. Je to tedy jen pouhá formalita, kterou musí chovatelé papoušků prokazovat, že se u nich v posledních 45 dnech nevyskytla psitakoza. Nejde ale jen o papouškáře. Podobně, jsou na tom i chovatelé ostatních druhů okrasného ptactva.
Není žádným tajemstvím, že se tento byrokratický požadavek v praxi často nedodržuje. V lepším případě se různě obchází a švindluje. Nepovažuji ho za rozumný, už proto, že VS mají ve své pravomoci kdykoli (z nákazových důvodů) svody organizátorům zakázat. Jinak řečeno, dojde-li v místě k nákazové situaci, KVS o ní bude vědět jako první. Vše pak může rychle řešit dle dané situace buď zákazem, nebo pozastavením burzy. Přesto ale u nás musí nelogicky každý měsíc několik stovek chovatelů zbytečně obíhat soukromé veterináře a nechat je vydělat si své „zasloužené“ peníze. Požadavek mít veterinární potvrzení by byl pochopitelný snad jen v případě, že se v kraji aktuálně vyskytuje nějaká konkrétní nákazová situace. Poslední výskyt aviární influézy (ptačí chřipky) však u nás byl prokázán před více než půldruhým rokem. O výskytu psitakozy v poslední době nemám vůbec žádné informace.
Také potvrzení o provedených vakcinacích, které bývají vyžadovány u hrabavé drůbeže, bažantů a holubů, jistě mají svůj smysl ve faremních velkochovech. Na burzách okrasného ptactva to však považuji za přehnanou opatrnost, vzhledem k jejich počtu a velké izolaci od okolního světa. Vždyť jde o zájmový chov několika málo kusů ve voliérách ani ne tak pro užitek, jako hlavně pro okrasu. Za přehnaná a přinejmenším diskutabilní považuji v tomto ohledu většinu opatření, která jsou na tyto svody vyžadována, pod záminkou „účinné“ prevence (vyjma povinných vakcinací). Domnívám se, že VS mají fungovat hlavně ve vztahu k živočišné výrobě a že není nutné ani rozumné, vyžadovat stejné podmínky, které platí u velkochovů (bažantnice, drůbežárny, farmy atd…) i pro zájmové minichovy. Zejména pak u okrasného ptactva které je drženo po celý život v klecích.či voliérách.
Většina těchto opatření vznikla v době, kdy panovaly velké obavy z možného vzniku nebezpečných nákazových situací. Šlo hlavně o možnost přenosu tzv. „ptačí chřipky „ (aviární influezy) na člověka. Jistě máte v živé paměti mediální humbuk, který se kolem toho tenkrát strhnul. Dnes již víme, že se tento katastrofický scénář případného zmutování viru nepotvrdil. Zpřísněná opatření u nás však přetrvávají i nadále. Důsledkem tohoto přísného postupu je, že pak mnozí chovatelé vnímají VS jen jako byrokratický úřad, který je šikanuje, místo aby jim účinně pomáhal zvládat nákazové situace. Místo tolik žádoucí spolupráce je pak efekt přesně opačný. Poslední dobou pozoruji trend, že se konání trhů raději ani moc neinzeruje, šíří se jen ústním podáním a přechází tím jako by do ilegality.
Doufám, že jsem hobby chovatelům tímto článkem neudělat tzv. „medvědí službu“. Byl bych naopak velmi rád, aby měl tento krásný koníček u nás hodně příznivců, kteří nebudou ve jménu prevence zbytečně omezováni přehnanými požadavky veterinárních správ.

Úřady a ptačí burzy podruhé.

Vážení čtenáři, začátkem roku byl ve Fauně (číslo 3/20 r. 2009) otištěn můj článek s nadpisem „Úřady a ptačí burzy“. Snažil jsem se v něm popsat principy, na základě kterých se u nás mohou konat ptačí burzy a trochu jsem v něm i zkritizoval současný stav věcí. Poukázal jsem na zbytečnou přísnost a nelogičnost stanovených podmínek, za kterých se u nás mohou tyto akce konat. Aktivně se jich zúčastňovat (prodávat), může totiž pouze ten, kdo si předem opatří potvrzení od soukromého veterinárního lékaře. Toto by mělo zajistit, že jeho ptáci budou zdraví a v pořádku. Na první pohled to má svou logiku a opodstatnění. Je přece jasné, že nechceme být žádným „spolkem šiřitelů nákaz“.
Na straně druhé jsem ale také upozornil na to, jaká je praxe a jak to ve skutečnosti opravdu funguje (způsob vystavování těchto potvrzení od stolu). Tvrdím, že toto vyžadování veterinárních potvrzení v praxi nic neřeší a je víc na obtíž, než ku prospěchu věci. O tom, že je to nedomyšlené nařízení a pouhý alibismus pořadatelů svědčí i přístup většiny rozumně uvažujících návštěvníků svodů (ptačích trhů).
Abych byl správně pochopen, vůbec se nebráním účinnému opatření, které povede ke zlepšení úrovně našich burz. Vadí mi však, když se něco dělá jen na oko. Tak, aby se splnilo jakési dané nařízení, při čemž se ale ztrácí jeho smysl a pravý účel. Chci zdůraznit, že mi jde o vyřešení podstaty problému, který já osobně spatřuji v nedostatečné, nebo vůbec žádné přejímce zvířat pořadatelem.
Přesto, že jsem ve svém článku nikoho konkrétně nejmenoval, přišlo mi i několik záporných reakcí, přesně podle známého přísloví o potrefené huse. Nechci a nebudu rozpitvávat detaily, aby to zde nesklouzlo do osobních sporů. Faktem ale je, že mne tyto reakce donutily znovu se vrátit k danému tématu. Nepochopení a kritika toho, že jsem svým článkem ohrozil chod a existenci ptačích trhů mne moc mrzí. Tím článkem jsem nechtěl nikomu uškodit, nebo dokonce způsobit nějaké problémy. Šlo mi jen a pouze o nápravu a zlepšení situace u nás. Chápu však, že to nemusí být z různých důvodů vždy a všem po chuti. Pro názornost bych to ukázal na konkrétním příkladu našeho spolku. Rád bych tím také naznačil, jakým směrem by se dle mého názoru měli organizátoři ptačích trhů ubírat a zaměřit.
Nevím, jaké konkrétní podmínky stanovily veterinární správy pořadatelům ptačích burz v ostatních krajích. Domnívám se však, že budou velmi podobné těm našim. Vždyť VS musí postupovat při stanovování podmínek svodů podle stejných zásad a pravidel. Od nás pořadatelů se konkrétně požaduje, abychom krom jiného, též zajistili přítomnost soukromého veterináře, který musí provádět tzv. odborný dohled a přejímku zvířat na svod. Plní-li pořadatelé tuto podmínku, nemělo by pro ně být žádným problémem, vyjít návštěvníkům (prodejcům) vstříc. Nepopulární veterinární potvrzení která si musí jednotlivci sami vyřizovat a vyběhávat, by pak mohla být nahrazena jedním jediným společným. To pak snadno přítomný veterinář hromadně potvrdí.
V tomto směru jsem měl velké štěstí, když jsem oslovil a požádal o zajištění veterinárního dozoru pro naší burzu MVDr Pavla Koláře. Jeho přístup k věci si nemohu než vynachválit. Na jedné straně se nebojí seřvat návštěvníky za špinavé přenosky, či málo prostoru v nich. Na straně druhé ale umí i pochválit, je-li ptactvo i transportka v pořádku. Toto hromadné potvrzení, které u nás praktikujeme, má jistě také mnohem větší smysl, než potvrzení vydávaná jednotlivě. Jde vlastně o jakýsi seznam účastníků burzy s čestným prohlášením o bezzávadnosti v jejich chovech. Tento postup návštěvníky skutečně vychovává a v případě potřeby lze ze seznamu snadno vše dohledat. Jak jsem již uvedl výše, vše záleží na přístupu pořadatelů. Zda chtějí problémy řešit i za cenu menšího zisku, nebo jen alibisticky plnit podmínky dané veterinární správou.

ZPĚT